Po celodenní námaze bolí ji často zápěstí,

ze všech sil se vždy vydává stejně jak v zimě, tak v létě.

Domů se vždycky vracívá se srdcem plným bolesti,

vždyť její práce patří k těm nejdojemnějším na světě.

Skládá do pytlů plastových to, co se nikdy nestane:

smích dětí kdesi v temnotách, lásky, které se míjejí,

všechna zbytečná setkání i svatby marně chystané.

Zná stesk, bolest i zklamání, je uklízečkou nadějí.

Vídá nádherné představy, z kterých jsou střepy bezcenné,

nad kupou přání povadlých cítí se trochu prokletá.

Ze vší té hořké marnosti srdce má smutkem sevřené,

slzy ji občas přemohou, když zničené sny zametá.

Jednou za čas dny prožívá, kdy zoufalství ji dožene,

do odpadků pak přihodí i své naděje ztracené.