Pokouším se popsat hudbu, kterou ve mně rozezníváš,

jde to těžko, když mě slunce uvrhne do tvého stínu.

Tisíckrát jsem vyjádřit chtěl, jaké kouzlo v sobě skrýváš,

zjistil jsem, že do slov mohu převést sotva desetinu.

Tvoje oči uhrančivé jsou jako dva drahokamy,

pokaždé, když do nich hledím, tak se vznáším nad propastí.

Není mi to často přáno, nebýváme spolu sami,

a nikdy se k tvému srdci nepřiblížím ani zčásti.

Ačkoliv mi denně dáváš sny, ze kterých duše žije,

všechno krásné, co by bylo, znemožnila kletba času.

Jako poutník vedle studny, ze které se nenapije,

ztrácím zvolna všechnu sílu, umírám na tvoji krásu.

Světlem tvým jsem oslepený, vyměnil jsem pravdu za sen,

napůl mrtvý, napůl živý, navždy šťastný, navždy ztracen.