Jsem trochu v šoku, povím o tom krátce,

není to ale vůbec dobrá zpráva.

Před chvílí byl jsem venku na procházce,

zjistil jsem, že mě vítr rozfoukává.

Nejdřív to byly drobné kousky kůže,

létaly jako z pampelišky chmýří.

Dřív, než mi došlo, co vše stát se může,

přidaly se k nim rovněž prsty čtyři.

Hleděl jsem na to, nevěřil jsem tomu,

zmatený z toho, že už nejsem celý.

Než jsem se v běhu stačil dostat domů,

ještě mi obě uši odletěly.

Nechci být torzem, které ze mě zbylo,

vyjdu zpět před dům dokončit to dílo.