Vzala si ho z čisté lásky, naplněná představami,

že svůj život stráví s mužem, co by měl mít svatozář.

Od lidí dál obdiv sklízel, když však byli spolu sami,

s překvapením poznávala, že má také druhou tvář.

První facku dal jí za to, že polévku přesolila,

každý večer zesměšňoval její výkon v posteli,

na šaty jí neochotně přispěl, pokud hodná byla,

zvykla si, že přijdou rány, když se vzbouřit osmělí.

Po pár letech a dvou dětech už je pouhou otrokyní,

pravidelně od něj slyší, že ji nikdy neměl rád.

Aby si to obhájila, sama sebe za vše viní...

Kdo by také věřil tomu, že je manžel psychopat?

Dále pana Božského jí všechny ženy závidí,

to, že žije ve vězení, nikdo zvenku nevidí.