O čem sní dívka v chatrči, když stropem déšť tam vniká,

hladem má břicho sevřené, k tomu se zimou třese?

Touží, ať slunce vyjde zas, a potichu si říká,

že nechce jako máma být, která na poli dře se.

Stačilo by jí ke štěstí nechodit blátem denně,

mít dům, kam dovnitř neprší, děravá není střecha,

najít toho, kdo dokáže chovat se k ní jak k ženě,

a nepodlehnout někomu, kdo s dítětem ji nechá.

Na školu nemá peníze, ať jakkoliv je chytrá,

nikde není ten, komu snad by na ní záleželo.

Se strachem večer usíná, neví, co bude zítra,

možná, že jí nic nezbyde, než prodávat své tělo.

Dál na své tváři zmáčené kapku za kapkou vnímá,

a budoucnost jí jako déšť odtéká před očima...