Vesnicemi Šedoskalska divný vítr občas vane,

je to vánek uplakánek za večerů podzimních.

Když vše kolem utiší se, zvláštní věc se potom stane,

že v tom vánku uplakánku bývá slyšet dětský smích.

Jak ten vítr zvolna sílí, nad střechami smutně duje,

s nepokojem ve svém srdci probudí se každý spáč.

A s tím, jak tma milosrdná postupně svět zahaluje,

z toho vánku uplakánku ozývá se dětský pláč.

Děti, které po vesnicích chodívaly nohou bosou,

radosti si neužily, brzy přišel jejich čas.

Do království věčné zimy odvedla je smrtka s kosou,

jenom vánek uplakánek do srdcí je vrací zas.

Ten pláč mrtvých dětí vstoupí do každého člověka,

nikdo oka nezamhouří a noc steskem přetéká...