Tam, kam paprsky slunce skrz stromy neprotečou,

v tom nejtemnějším lese, kde by se ďábel bál,

vlci se sněhem brodí a nohy sotva vlečou,

vrací se domů z lovu, který se nekonal.

Jejich hladová břicha do mrazivé tmy znějí,

pouze žalostné vytí je sem tam přehluší,

a jak se dravé šelmy po sobě rozhlížejí,

tak jednomu z nich strachem srdce se rozbuší.

Nejslabší musí padnout, jak zákon smečky praví...

Zaživa rvou z něj maso, jeho křik umlká.

Sežerou skoro všechno kromě kůže a hlavy,

přesto je tato oběť jen slabá záruka.

Hlad se k nim znovu vrátí, když les je prázdné hřiště,

žádný z nich neví, který bude na řadě příště.