Bylo mi šestnáct a pár týdnů, měl jsem už duši, která snila,

plachý milovník Turgeněva, romantik v zácviku,

když na prvního máje v Praze mě cizí dívka oslovila,

jestli jí nechci doprovodit k Máchovu pomníku.

Kráčel jsem za ní jako ve snu, přemožen silou okamžiku,

na Petřín za ruku mě vedla, svět byl jen o nás dvou,

a poté, co mi u té sochy dala pusu se slovy díků,

tak moje srdce vznášelo se vysoko nad Prahou.

Zpátky do hlubin velkoměsta sestoupili jsme po setmění,

svou náhlou lásku anonymní chtěl jsem dál objímat.

Řekla, že o nic víc jí nešlo, než o to jedno políbení,

usmála se, dala mi sbohem, nechala mě tam stát.

Ty krátké chvíle výjimečné Hladová zeď už spolykala.

Já dodnes nemám ani zdání, jak se ta dívka jmenovala...