Už léta žiješ s mužem, který ti sebral duši,

říkáš si, že máš děti, děláš to hlavně pro ně.

On místo něžných slůvek, při kterých srdce buší,

po zadku poplácá tě jak závodního koně.

Trvalo ti to dlouho připustit pravdu skrytou,

že kvůli tvojí víře v obraz správného chlapa

tvá duše nepřežila střet s jeho autoritou

a ze společné cesty zbyla jen slepá mapa.

Chtěla jsi hřát se v slunci a bloudíš v temném lese,

s lítostí přivykla jsi, jak všechno bere zkrátka.

Před spaním každou středu na chvíli přitiskne se,

do tebe odplivne si tak jako do plivátka.

Květinu, kterou dal ti, než bylas jeho ženou,

v herbáři uchováváš... tak jak ty vysušenou.