(variace na Jacquese Préverta)

V nevlídném tmavém zákoutí, v šeru, stranou pryč od davu,

tisknou se k sobě zoufale dvě křehké lidské bytosti.

Mají jen sebe navzájem a z budoucnosti obavu,

ta něžná blízkost pro ně je jedinou jejich radostí.

Ona mu říká: "Měj mě rád, když padá na nás celý svět,

lásku ti dám, ty dáš mi svou, vždyť jsme tu jenom na chvíli.

Ač sníme spolu o ráji, nemáme sílu odletět,

jestli nám křídla narostou, tak nanejvýš ta motýlí.

Osud nám rány rozdává, jsme vůči němu bezbranní,

v tom, na koho má dopadnout, smůla se nikdy nemýlí.

Jsme mezi lidmi ztraceni, nenajdem nikde zastání,

a naději, jak dobře víš, tu už jsme dávno pohřbili.

Všechno se spiklo proti nám a život rychle pomíjí,

tak miluj mě, dokud tu jsme, dříve nežli nás zabijí..."