Svým bonzáckým zrakem šmíruješ mě denně,

z nebe na mě čumíš, říkáš, jak se chovat.

Máš to ale marné, netoužím po změně,

mnohem víc mě baví Boha provokovat.

Na andělském sjezdu za úkol ti dali,

aby podle normy moje duše byla.

Všichni tvoji bratři raději to vzdali,

barva, které fandím, není totiž bílá.

Házíš smutný kukuč, tvrdíš, že jsi v právu,

nevytahuj na mě vyčítavé řeči.

Ať se celé nebe postaví na hlavu,

klidně si tam žaluj, malý donašeči.

Chceš ze mě mít loutku, ať je tvůj šéf pyšný,

já ti na to kašlu, dál zůstanu hříšný.