V mé duši je stále podzim, cítím v ní vítr a chlad,

jen zřídka zde svítí slunce, málo je tu radosti.

Mám totiž srdeční vadu, neumím prostě mít rád,

proto k tělu nepouštím si žádné lidské bytosti.

Ostatní žijí své léto, umí vzájemně se hřát,

když je třeba, podrží se, obejmou a pochválí.

Svoji lásku, svoje city zvykl jsem si ukrývat,

až se časem nenápadně i přede mnou schovaly.

Moje srdce zasněžené nezačne už nikdy tát,

nikomu víc nedovolím, ať se k němu přiblíží,

budu s ním jak s kostkou ledu odevzdaně přežívat,

zabil by mě další náraz do citových potíží.

S chladným srdcem chci se dále dívat jenom zpovzdálí,

všechny lásky, co jsem prožil, jako léky zklamaly.