Podzimní večer na ulici, mlha se vkrádá pod kabáty,

stojím jak socha na chodníku, dav lidí proudí kolem mě.

Je mi zle, když mě obcházejí, já ve všech vidím svoje katy,

a cítím to, že v našich srdcích nenávist bují vzájemně.

Jak stébla svého já se držím a nejsem schopen splynout s nimi,

v duchu se modlím, aby někdo nedotkl se mě náhodou.

K nevolnosti mě přivádějí výrazy svými umělými,

utopen v davu připadám si, jako kdybych byl pod vodou.

Chráním si všechno, čím se liším, obklopen svými nepřáteli,

z očí jim čiší žoviálnost, čekají, že jim odpovím.

Blízko jsou, však plot elektrický můj svět a jejich světy dělí,

jsem jako maják omývaný mořem kalným a ledovým.

Zamrzlý jsem uprostřed davu, žluč se mi tělem rozlévá,

teprve v chladném prázdném bytě nastane pro mě úleva.