Svůj vnitřní chrám jsem odstřelil, kolem mě jenom prach a suť,

svíčky mi v očích pohasly, tma všude je tu rázem.

Můj den pomalu vychladl, takže už na něj nemám chuť,

v duši mi všechno ovoce dnes popadalo na zem.

Lásce už prošla záruka a rozkládá se zkažená,

srdce se všechna vzdálila, mně to však takhle stačí.

Po zavírací hodině roleta bývá stažená,

kdo dojde v knížce na konec, dál listy neotáčí.

Vzal jsem svůj rozum do hrsti a vymačkal ho do vody,

tu vodu s trpkou příchutí vypil jsem s přemáháním.

Pro další pobyt na světě nemíním hledat důvody,

věčnost mě svírá v pařátech, jen ztěžka se jí bráním.

Poslední cestou blátivou k cíli se zvolna brodím,

těch pár citových odpadků do koše někde vhodím.