Klopýtá po noční silnici, v hlavě jí doznívá hádka,

do tváře fouká jí severák a z nebe bílý sníh padá.

Jen letní bundu si stihla vzít, která je do pasu krátká,

v nevlídné půlnoci lednové mráz se jí pod kůži vkrádá.

Po roce soužití s přítelem zabouchla za sebou dveře,

v duši jí zbyla jen prázdnota, oči má od pláče rudé.

Zmizely plány i naděje, navždycky je po důvěře,

do neznáma se teď potácí, lhostejná k tomu, co bude.

Láska ji smrtelně zranila, nechce už začínat znova,

srdce má na kousky rozbité, jako střep v těle ji bolí.

Před světly auta, co blíží se, za závějemi se schová,

nad ránem lehá si do sněhu, uprostřed vánice v poli.

Za dva dny objeví náhodně dívenku na bílé pláni,

s řetízkem se srdcem červeným přimrzlým k drobounké dlani.