Mineme se vždy každé ráno, jak slunce s noční oblohou,

slyším jen tlukot tvého srdce, z jiného světa přichází.

Jsme jako dvě zvířata v kleci, co navštívit se nemohou,

navzájem o své existenci nemáme přímé důkazy.

Nikdy na sebe nepohlédnem, nebudeme se objímat,

jsi Jitřenka, já Večernice, tak nekonečně vzdálená.

Jenom sny v mlze utopené, to je vše, co si můžem dát,

cesta, která nás mohla spojit, je ohněm času spálená.

Jak rub a líc jediné mince jsme zády k sobě svázaní,

snad máš také ten pocit ztráty... že někde jsem, to možná víš.

Osud nám ale nedopřeje žádné osobní setkání,

navěky to tak musí zůstat: usínám, když se probouzíš.

Jsem tma, která tě obklopuje, když v hloubi noci klidně spíš.

Jsi světlo, co mě oslepuje, a vždycky nad tmou zvítězíš.