Stojí v sále plném lidí, nesměle se usmívají,

kolem nich se rozeznívá krásná hudba života.

Skoro všichni s někým tančí, ony prázdnou náruč mají,

každý pokus najít muže beznadějně ztroskotá.

V touze získat volné srdce zoufale se rozhlížejí,

v smutných očích se jim zračí posedlost tou myšlenkou.

Neprožívat stáří samy, to je všechno, co si přejí,

zjišťují, že život vážně není dámskou volenkou.

Osud s nimi sice mával, věřit ale nepřestaly

na lásku a pohlazení, pramen, co zas vytryskne.

Snad po letech osamění objeví se někdo stálý,

kdo přijde, řekne "smím prosit?" a k sobě je přitiskne.

Nic jiného nečekají, chtějí být jen s někým šťastné,

pár ploužáků ještě stihnout, dřív než v sále světlo zhasne.