Ptám se sám sebe, znovu a zas,

kde bych měl hledat svůj pevný bod.

Slunce mám v hlavě, v srdci mám mráz,

duše se noří do temných vod.

Prošel jsem pouští, minul jsem cíl,

do výšek potom vznesl mě cit,

tam jsem se vznášel, v oblacích snil...

Spadl jsem na zem, ztratil chuť žít.

Už jsem si zvykl na pád i vzlet,

nemá však smysl nad tím vším lkát.

Oheň v mém nitru střídá vždy led,

někdy chci umřít, jindy se smát.

Takhle to nejspíš všechno být má...

Chvíli jsem světlo, chvíli jsem tma.