Můj mozek je popelnice, kterou nikdo nevyváží,

za ty roky, co jsem tady, nepříjemně přetéká.

Když se snažím obsah třídit, čím dál více mě zaráží,

kolik odpadu se vejde do jednoho člověka.

Věci, o nichž dnes už nevím, že se vůbec někdy staly,

knížky nikdy nedočtené, vůně různých dívčích těl,

vzpomínky na dospívání, odhozené ideály,

dávné lásky, staré krámy... kdo by se v tom hrabat chtěl.

V archívu se ladem válí jen příběhy zaprášené,

z knihy, kterou psal jsem srdcem, zbylo pouze listů pár.

Rozkládá se na atomy to, co bylo nejvíc cenné,

celý náklad minulosti pokrývá špína a zmar.

Smetiště mi straší v hlavě, mně to ale nevadí,

oni si s tím ve spalovně brzy nějak poradí.