K moři vždy ráno tichá dívka chodí,

celý den potom na obzor dívá se.

Věří, že spatří obrysy té lodi,

s níž se má milý navrátit po čase.

Vlny jí denně nohy omývají,

s večerem opět zaniká naděje.

O milém v noci hezké sny se zdají,

tělo však pouze peřina zahřeje.

Že bude čekat, tenkrát slib mu dala,

na ten den v duši vzpomínky vybledly.

Milého loď snad kdesi ztroskotala

a jeho dávno ryby už pojedly.

Touhy noc mění z něžných vždy na marné,

v zálivu dívka zármutkem zestárne...