Stejnou linkou jezdí časně ráno,

netečná je, před sebe se dívá.

Spojit zrak s ní nebývá mi přáno,

s dívkou, co se nikdy neusmívá.

V očích září jí pár drahokamů,

ve tváři má indiánské rysy,

dlouho už si nad tím hlavu lámu,

zda je sama nebo zda je čísi.

Ponořená ve svém vlastním světě,

ukazuje, že je prostě jiná.

Bez výjimky v zimě jako v létě

mramorovou sochu připomíná.

Nejspíš se mi zjistit nepodaří,

co se skrývá za tou zvláštní tváří...