To, že nemá žádnu cenu, myslela si odjakživa,

na svou tvář se nedívala, odmítala svoji duši.

Mezi lidi nechodila, byla už jen napůl živá,

úzkostně se vyhýbala všemu, co klid její ruší.

Vždy, když přišla z kanceláře, kocourovi najíst dala,

partnera si nehledala a neměla žádné plány.

Sama vždycky usínala, lásku nikdy nepoznala,

smířená s tím, že ji stejně čeká osud staré panny.

Když jí občas smutno bylo, slzy v očích potlačila,

neuměla v sobě přijmout ani svoje vlastní city.

Lidé jednou zapomenou, že tu vůbec někdy žila,

pohřbí navždy písky času potenciál uvnitř skrytý...

Byla svojí zajatkyní, dobrovolným vězněm v cele,

malým střípkem galaxie, skrytým v drobném dívčím těle.