Je polapená v proudu času dívka do sebe uzavřená,

sama jak měsíc na obloze sedí v zahradní restauraci.

Na svět se dívá bez emocí, lhostejná jsou jí všechna jména,

hodinu pije sklenku vína, je chudá, tak moc neutrácí.

Protože se jí občas líbí pózovat jen pro sebe samou,

tak trochu jako dekoraci zapálila si cigaretu.

Po chvíli bavit přestane ji dál hrát si na to, že je dámou,

se zjevným vnitřním potěšením nastaví půvabnou tvář létu.

Dívám se na ni zaujatě, u vedlejšího sedím stolu,

silou paprsků rentgenových mé pohledy se do ní vpíjí.

Jakmile potom rozhlédne se, já rychle sklopím hlavu dolů

v panice, aby nezjistila, že rád bych k sobě přitiskl ji.

Když se pak naše oči střetnou, netváří se už přezíravě

a nenápadně usměje se, jako kdyby mi četla v hlavě.