Když za oknem slunce jako med na obloze tiše roztává,

snídá dívka ve dvou u stolu, bez toho se cítí ztracená.

Každý večer muže hledá si, co s ní do svítání zůstává,

někteří se zdrží na pár dní, jindy jsou to lásky bez jména.

Bere všechny, nijak neřeší, zda jsou prudcí nebo nesmělí,

důležitá je jen jedna věc: že s ní potom ráno snídají.

Jako relikvii uctívá důlek, který zůstal v posteli,

nic jiného tady nezbývá z těl, která se u ní střídají.

Jakmile se s hostem rozloučí, celý den v kuchyni ponechá

odstrčenou židli od stolu, nedopitou kávu v hrníčku.

Zasněně pak hledí před sebe, vzpomíná a nikam nespěchá,

aby v ní ten pocit přetrval, romantickou pouští písničku.

Zástupy už mužů poznala, ještě nikdy se však nestalo,

že by někdo z jejích milenců zatoužil s ní zůstat nastálo.