Je tichá, téměř nenápadná, nikdo se za ní neohlíží,

většina lidí, které míjí, všimne si jí jen na chvíli,

přesto ta dívka tmavovlasá do paměti se tajně vplíží

a kompas, který v sobě máme, směrem k srdci nám vychýlí.

Vnímaví muži pocit mají, že už ji někdy předtím znali,

možná ve snu, co zapomněli, možná v životech minulých...

Vycítili to okamžitě, hned jak se na ni podívali,

vyslovit ale nedokážou, co všechno vyvolává v nich.

Stačí jí pohled jejích očí, jen málokdo ji mluvit slyší,

aby jí někdo porozuměl, překročit musí vlastní práh.

Je jako píseň, která zazní a pak se její tóny ztiší,

plyne jak voda mezi břehy, zůstává v našich myšlenkách.

Ten, kdo ji přijme do své duše, pochopí, že svět, který znal,

je plný jemné krásy skryté a mnohem hlubší, než se zdál.