Když všichni upadnou do půlnočního snění,

a z města stane se jen stínů šachovnice,

tak dívka naproti svůj klidný spánek mění,

v pyžamu zamíří nad domy, nad ulice.

Po střechách putuje bosá, křehká a bledá,

chvíli to vypadá, jako by z páry byla.

V duši mě zamrazí, když rovnováhu hledá,

nikdy však, co ji znám, dolů se nezřítila.

Já z okna v podkroví pravidelně ji vídám,

srdce se v hrudi mé přitom vždy rozezvoní.

Ráno pak za světla na střechy sám se vydám,

pokaždé naleznu tam stopy v prachu po ní.

Dál nemám jistotu o dívce pod hvězdami,

jestli je skutečná anebo se jen zdá mi...