To, že vůbec nepromluví, osud jí dal do vínku;

zjistila, že místo slov jí pouhý úsměv postačí.

Svou reakcí často mile překvapila maminku,

řečí prstů naznačila: víš, já nikdy nepláči.

Když se jednou sama doma na starý film dívala,

někoho tam objevila, kdo se jí hned vzorem stal.

Spřízněnou v něm duši našla a sebe v něm poznala,

navenek byl něžným klaunem, uvnitř se jí podobal.

Paruku měl kudrnatou a Harpo mu říkali,

dělal samé skopičiny, beze slov se obešel.

Zdálo se jí, že na dálku na sebe se usmáli

a svůj pohled spiklenecký jako by jen pro ni měl.

O to více dívka němá svět si nyní užívá,

napůl anděl, napůl smíšek, křehká, vtipná, bláznivá...