Měsíc z nebe dolů shlíží, vidí lidi klidně spící,

některým však podvědomě jejich spánek naruší.

K vidění jsou potom scény nadpozemsky působící:

krajem kráčí somnambula, kam, to vůbec netuší.

Na sobě jen úbor noční, sama jde přes pole, lesy,

její vůle v klidu spí si, směr je dílem náhody.

Mezi stromy prokličkuje a dravci ji nevyděsí,

krajem kráčí somnambula a má respekt přírody.

Zastavit ji v chůzi může jen obloha zatažená,

jinak luna rozzářená rozhodne, kam dojde až

mladá žena ve svém transu, bezbranná a bezejmenná…

Krajem kráčí somnambula a noc nad ní drží stráž.

Když po nočním putování vědomí se dostaví,

prochladlá a unavená slunci svou tvář nastaví.