Našel to místo po letech, i když se dávno změnilo,

hřiště, kam kdysi chodíval ve věku kolem šesti let.

Rozechvěl se tam dojetím, srdce mu v hrudi zvonilo;

jak přemohly ho vzpomínky, zatočil se s ním celý svět.

Na chviličku tma zavládla, pak probral se zpět k životu,

vnímal, že se tu zázrak stal, co pouta času uvolní.

V tom náhle spatřil před sebou několik dětí u plotu

a mezi nimi sebe sám a první lásku předškolní.

Ony ho také viděly a ptaly se ho, co je zač,

nedokázal nic na to říct, jen hleděl na svou minulost.

Tváří v tvář sobě neměl slov a potlačoval stěží pláč,

nakonec tiše zašeptal, že náhodný je pouze host.

Když zmizel, děti zmateně rozhlížely se do všech stran

a nevěděly, kdo to byl, ten smutný divný starý pán.