Toho večera před spaním měl trochu smutnou náladu

a hlavu plnou myšlenek na tu, která je vzdálená.

Probudil se a spatřil ji s dekou přikrytou pod bradu.

Díval se na ni, nechápal, co tenhle zázrak znamená.

Měla své oči zavřené a pravidelně dýchala,

on zmaten byl a přemýšlel, jak by se nejlíp zachoval.

Touha po něžném dotyku se strachem se v něm míchala,

bál se, že je to jenom sen, proto ji pouze sledoval.

Za všechny roky, co ji znal, nikdy tak blízko nebyla,

musel se štípnout, aby měl o realitě jistotu.

Postupně dospěl k závěru, že osud mu ji posílá

jak satisfakci za bolest, jak malý bonus k životu.

Na krásu, která bere dech, s pokorou hleděl dál a dál,

když se svítáním zmizela, teprve pak se rozplakal.