Zemřela příliš mladá, život si neužila,

čas rychle ohlodával to vláčné křehké tělo.

Z krásy, která dech brala, zůstala kostra bílá,

na její existenci brzy se zapomnělo.

Po smrti myslel na ni jen jeden mezi všemi,

vnímal, jak její obraz dál v jeho srdci svítí.

Přál si mít, co z ní zbylo, nemyslel na problémy,

tu kostru vzal si k sobě, když skončil proces hnití.

Vystavil si ji doma, na očích ji má stále,

neohlíží se na to, zda někomu to vadí.

Pro jiné dávno mrtvá, pro něho živá dále,

denně k ní něžně mluví, někdy ty kosti hladí.

Po večerech jí říká, že nezapomněl na ni,

a z lebky vybělené slýchává zašeptání...