Dnes ráno před svítáním na osamělé pláži,

připadal jsem si ztracen jako na konci světa,

na hranici, kde marně člověk se přijmout snaží,

že v duši má již podzim i na začátku léta.

Pak na obzoru v dáli slunce se objevilo,

já přes hladinu moře nahlas volal tvé jméno...

S tvým obrazem v mé mysli tak nádherně mi bylo,

a srdce cítilo se s věčností propojeno.

Slunce jsem přitom prosil, ať napořád tě chrání,

a dá ti život plný lásky i vnitřní síly,

i poté, až mě osud odvane do ústraní,

když nám čas nedovolil, abychom spolu byli.

Poděkoval jsem slunci, plaval jsem k němu chvíli,

slzy štěstí a smutku v moři se rozpustily...