Znám tě víc ze svých myšlenek než z opravdových setkání,

byla jsi pro mě vzdálená už před svým narozením.

Uprostřed svého soumraku spatřil jsem tvoje svítání,

pro mě tvé slunce nesvítí, sotva to někdy změním.

Mohl bych s lehkým nadhledem té situaci jen se smát,

nebo brát jak trest osudu, jaká propast nás dělí.

Nic z toho ale nezmenší skutečnost, jak moc mám tě rád,

a jaké tóny oči tvé vždy ve mně rozezněly.

Království, jemuž panuješ, navždy se pro mě zavírá,

stačil jsem tvoji krásnou tvář zahlédnout na minutku.

Rytíř zraněný bez boje, který na marnost umírá,

ti pozdrav z dálky posílá, královno mého smutku.

Na druhém břehu zůstane to pro mě nejvíc cenné,

dva světy možná spřízněné nikdy most nepřeklene.