Ač navenek dál zdám se pevný, moje hradby se zbořily,

vzdávám se, klesám na kolena, ztratil jsem navždy všechen klid.

Odkud jsi přišla? Kdo tě poslal? Jaké světy tě stvořily?

Kouzlu, co z tebe vyzařuje, nedokážu se ubránit.

Jsi sen, co stal se skutečností, zdroj té nejčistší radosti,

paprsek světla v starém chrámu, voda z nejhlubších pramenů.

I zlomky vteřin, kdy tě vidím, mění se v dotek věčnosti;

nebesy bude požehnaný, kdo si tě vezme za ženu.

Zbavený vůle skládám zbraně vždy, když se na mě podíváš,

bojím se dýchat, skláním hlavu, jako bych před oltářem stál.

Modlím se ke všem bohům světa, ať nad tebou dál drží stráž,

sto životů kdybych měl navíc, každý z nich bych ti daroval.

Osud mi nedal žádnou šanci ucházet se o tvoji krásu,

nanejvýš jako kapka deště dopadnu jednou do tvých vlasů.