V jednom parku, v jednom městě, nedaleko od nábřeží,

kde si lidé duši zklidní po procházce u říčky,

došlo k trochu divné věci, kterou pochopíme stěží:

láskou k sobě vzplanuly tam dvě dřevěné lavičky.

Přímo vedle sebe stály, zdálo se to jen pár kroků,

přesto byla předem marná každá možnost doteku.

Nedostaly šanci žádnou ani během mnoha roků,

svoje city prožívaly jako nemoc bez léku.

Odsouzené k beznaději všem milencům záviděly,

kteří na nich za ta léta sedávali v objetí.

Za dnů letních, v dešti, v mrazu jedinou věc pouze chtěly:

ať nějaký dobrý anděl jejich lásku posvětí.

Na doteky po letech pak jenom krátkou chvíli měly,

když je z parku v náklaďáku do spalovny odváželi.