Na prahu svého stáří měl bych být dávno v klidu,

místo toho však dále zmítá mnou vnitřní svár.

Myslel jsem, že už navždy mám v duši po úklidu,

když náhle od života dostal jsem nový dar.

Mé srdce přesluhuje, nutí se do přesčasů,

zas tluče na sto procent, ač ví, že zahyne.

Je totiž utrpením vidět nebeskou krásu

a být si přitom vědom, že je tu pro jiné.

Ta krása na mě padá jako mrak z Černobylu,

rozkládá moji bytost zhoubný citový spad.

Vím, že podléhám lásce, co odčerpá mi sílu,

přesto je působivé kvůli ní umírat.

Stačil jediný pohled tvůj a pryč jsou všechny plány,

jsem rád, že život dožiji šťastný a vyčerpaný.