Měla svůj pohled na svět, byl dost podobný mému,

poměrně často jsme si o smrti povídali.

Spojoval nás i respekt ke všemu podivnému,

a pochopení spousty pro ty, kdo už to vzdali.

Když osud pokoušel se jí další zátěž přidat,

zavolala mi klidně i ve čtvrt na pět ráno,

s vědomím, že se může ze smutku vypovídat.

A chtěla-li se sejít, já vždycky řekl ano.

Jak vše na celém světě i my jsme svůj čas měli,

vzpomínkou pouze zůstal její obličej bledý.

Dnes propast dnů mě dávno již od té chvíle dělí,

kdy jsem ji v telefonu uslyšel naposledy.

Nepřímo naznačila, že řeší velkou krizi.

Zmizela v proudu času... tak jako všechno zmizí.