Stále mám vryto do vzpomínek to, jak ses na svět dívala...

Čas s námi nemá slitování, každého čeká proměna.

Někde uprostřed nekonečna je tvá podoba bývalá,

je tak jak všechno z minulosti už nenávratně ztracená.

Co na dno srdce dopadlo mi, to stěží z hlavy vyženu,

mé vzpomínky se do dob vrací, kdy chodíval jsem často k vám,

a vnímal jsem, jak nenápadně měníš se z dívky na ženu...

Takovou, jakou poznal jsem tě, v paměti si tě uchovám.

Život šel dál, ty dospěla jsi, něco ti dal a něco vzal.

Jak poklad v sobě dále nosím několik chvilek společných,

tu dobu, kdy jsem srdcem celým vysněnou dívku miloval,

a v pocitech mých pravidelně střídal se denně pláč a smích.

Jestli mi Bůh dá na vybranou, kam po smrti mám odejít,

někde uprostřed nekonečna je místo, kde chci navždy být.