Můj vlak zamířil do neznáma, už jsem se jenom nechal vézt,

možná bych nikdy nevystoupil, v polospánku jel slepě dál.

Ty jsi mé srdce probudila, já objevil jsem jednu z cest,

co prachem byla zasypaná, kde tvůrce pouze přežíval.

Naplno jsem si uvědomil to, co jsem v sobě vždycky měl,

rozvinulas mou fantazii, která léta jen dřímala.

Objevoval jsem hloubku věcí, kdykoliv jsem tě uviděl,

a dotkl jsem se absolutna vždy, když ses na mě usmála.

Díky tobě zas uvnitř tančím a ráno vstávám s chutí žít,

dýchám smutek i krásu světa, má mysl létá hloub i výš,

dokážu znovu plakat, smát se i nad sebou sám vítězit.

Já napořád ti budu vděčný za to, co ve mně probouzíš.

Tím, že tě znám, jsem dostal nejvíc, co mi kdy život mohl dát:

tvořím, poznáním zasažený, jak čistě se dá milovat.