Jsem hora před zhroucením, jsem pírko v hurikánu,

měl bych se ještě snažit, chybí mi ale vůle.

Na dně své duše ležím, těžko už někdy vstanu,

příliš rychle se mění přítomné na minulé.

Vše, čeho dotýkám se, hned svoji barvu ztratí,

hudba, co těšila mě, působí nepříjemně.

Míval jsem kdysi sílu, která se nenavrátí,

teď náruč otevírám, tak smrti, přistup ke mně.

O štěstí řeči zní mi jak ze špatného vtipu,

žiji si bez problémů, láska však vyhýbá se,

patrně vhodná není pro lidi mého typu...

Nemám, kam bych se schoval v prostoru ani v čase.

Na místě nyní stojím a dokola si říkám

jen pouhá čtyři slova: nic, nikde, nikdy, nikam.