Mám strach, že je mi souzeno stát se obětí zločinu,

říkají, že jsem v bezpečí, já tomu ale nevěřím.

Tuším, že po mně někdo jde, ačkoliv neznám příčinu,

nechci pasivně vyčkávat a proto první udeřím.

Až příliš často stává se to, že mě kdosi sleduje,

denně tak zkouším uniknout tomu, kdo má mě v hledáčku.

Nikoho sice nevidím, já však vím dobře, že tu je,

temným koutům se vyhýbám a v kapse nosím bouchačku.

Jsem na pokraji zhroucení a odmítám dál takhle žít,

musím to nějak vyřešit, dříve než z toho zešílím.

Pátrám ve tvářích okolo po tom, kdo chce mi ublížit,

nevím, kdo z nich to vlastně je, raději všechny postřílím.

I když mě potom odsoudí, bude to dobré řešení,

a na samotce získám klid, ať v blázinci či vězení.