Včera, když jsem šel za tebou a stoupal vzhůru po schodech,

potkal jsem tvoje démony, šli pěkně v řadě dolů.

Největší z nich mi pověděl, že dali ti čas na oddech,

a nechají tě chvíli být, ať můžeme být spolu.

Měla jsi úsměv na tváři, to už jsem dlouho nezažil,

přesto od mého příchodu uběhl moment krátký,

než napadla tě divná věc: řekla jsi, zda bych nezvážil,

že s démony se spřátelím... zavolalas je zpátky.

Bez zaklepání vešli dál a začali si s tebou hrát,

zlomyslně se tvářili, viděl jsem, jak je baví,

když najevo ti dávají, že můžeš s nimi počítat

pro další noci bezesné a pro hraniční stavy.

Neměl jsem vůbec náladu na tvé morbidní šprýmy,

domů jsem raděj odešel, pryč za démony svými.