Nebyl jsem nikdy více než pouhopouhým stínem,

vždycky, když vyšlo slunce, patřil jsem k někomu.

On byl mým pánem stálým a také něčím synem,

chodil jsem vedle něho od domu do domu.

Nejblíž jsme k sobě měli za letních odpolední,

za noci temné býval ode mě odpoután.

Já venku čekával jsem, dokud se nerozední,

a našel znovu smysl, když vyšel ven můj pán.

Byl ještě velmi mladý, však navždy se mi vzdálil,

a z přítomného času stal se čas minulý,

jak plamen toho chlapce na černý uhel spálil...

My během krátké chvilky v jedno jsme splynuli.

Zůstal jsem jenom stínem, dál nesu si své břímě...

Ztratil jsem svého pána to léto v Hirošimě.