Rozbíhám se proti zdi s hlavou mírně v předklonu,

čekám, že tím úderem všechen smutek vyplavím.

Zůstanu však pokaždé v půli toho úkonu,

dobře vím, že nakonec před stěnou se zastavím.

Není to nic nového, dělám to tak odmala,

pateticky tvářím se, odhodlání předstírám.

Zjistím, že má odvaha sama sobě zalhala,

hlava je vždy v pořádku, pouze uvnitř umírám.

Smrt mou duši rozkládá bez nárazu do té zdi,

vychází to nastejno, stejně stále prohrávám.

Snahu všechno ukončit jen ten proces přibrzdí,

na svůj konec předčasný pár dnů myslet přestávám.

Jednou však dál poběžím, srdce mé pak ocení,

to, že náraz bolí míň nežli lásky trápení.