Slečna v kostýmku bílém po promenádě kráčí,

průzračnou horskou říčku svou chůzí připomíná,

a pohledy všech mužů sotva ji stíhat stačí…

Na ženy vždycky hledí, ona je ale jiná.

Na tváři žádný mejkap a pleť má bez poskvrnky,

z očí jí slunce svítí, na rtech má úsměv skrytý,

malá ňadra se houpou jako dvě mořské vlnky,

souměrné něžné tělo je pastí na pocity.

Běžný den v slavnost mění ta nadpozemská scéna,

a chlapi, kteří jindy dotěrní jsou jak vosy,

zasaženi teď mlčí, klekají na kolena,

za odpuštění hříchů kajícně v duchu prosí.

V novinách bude psáno, že přesně o desáté

kolem nás prošla věčnost v podobě téměř svaté…