Vídal jsem ji občas ráno, stejnou linkou jezdívala,

pokaždé mě to dost vzalo, když jsem na ni štěstí měl.

Časem jsem si uvědomil, že se vůbec neusmála,

a já takhle smutný pohled nikdy předtím neviděl.

Okolní svět nevnímala, dívala se spíše dolů,

navázat s ní kontakt oční málokdy se zdařilo.

Její výraz napovídal, kolik v sobě měla bolu,

cosi navždy zničeného navenek z ní zářilo.

Mezi lidmi osamělá, několikrát zvedla hlavu,

a hleděla vyčítavě kolem sebe do všech stran.

Byla jako bárka, která nedopluje do přístavu,

protože snad někde cestou zemřel její kapitán.

Dneska už ji nepotkávám, smutnoočku, dívku ranní,

často na ni vzpomenu si a nad světem pláču za ni.