Mohu se pouze domnívat, že jsi tam někde za stěnou,

když okolo mě zavládlo ticho, které vzduch spaluje.

Stali se z nás dva cizinci, beru tě jako ztracenou,

láska bůhvíkam zmizela, pryč je i ten, kdo miluje.

Sto let světelných vzdálení a přitom stále nablízku,

rozděluje nás bezpečně ta bariéra cihlová.

Odmítáme si promluvit, strkáme hlavu do písku,

a kvůli tomu nevíme, jak se ten druhý zachová.

Kdysi jsi pro mě bývala člověkem ze všech nejbližším,

dnes položím ti před dveře namísto růže kopřivu.

Uzavřela ses v místnosti, odkud dávno nic neslyším,

a nemám ani ponětí, jestli jsi ještě naživu.

Z našich milostných dopisů staly se cáry papíru,

jsi ve vedlejším pokoji, v úplně jiném vesmíru...