Jde si dívka širým polem, ničeho se neobává,

na módu si nepotrpí, je to slečna toulavá.

Jiné lidi nepostrádá, letní den si vychutnává,

v duši své má klid a pokoj, máloco s ní zamává.

Náhle vidí vprostřed lánu prapodivné shromáždění:

postává tam vedle sebe pár strašáků slaměných.

O něčem si povídají, v tom se jejich výraz mění,

píseň tichá, nostalgická vystřídá pak jejich smích.

Zní to trochu strašidelně, je to píseň o bytostech,

co na vlastní existenci nikdy nárok neměly.

Dívka vnímá, jak se třese a mrazení cítí v kostech,

rozmýšlí se, zda má utéct, potom se však osmělí.

Přijde k nim a něžným hlasem jejich píseň dotváří,

a slaměné tváře v mžiku jak slunce se rozzáří.