Uprostřed letní noci, když všichni tvrdě spali,

s neklidem ve svém srdci šel jsem se projít venku.

V údivu stát jsem zůstal, myslel, že zrak mě šálí:

podivnou křehkou bytost spatřil jsem na chvilenku.

Byla to dívka mladá, průsvitné šaty měla,

v bazénu plavala si, aniž se voda hnula,

jako by ze světla jen utkaná byla celá

a na hladině spíše vznášela se, než plula.

Jak na obrázek svatý s úctou jsem na ni hleděl,

na její pohyb v ladném a elegantním stylu.

Chtěl jsem jít všechny vzbudit, aby to každý věděl,

že stal se malý zázrak, v bazénu máme vílu.

Trvalo to pár minut, pak šaty sundala si

a zůstala jen mlha z té neskutečné krásy...