Jsem ze snů vyvržený, bez dechu, bez pohybu,

po letech plných doušků už zastavil se růst.

Mám duši přesycenou z nenaplněných slibů,

hedvábná pouta noci kolem srdce a úst.

Obklíčen tíhou světa, kde každý krok se trestá,

cítím, jak věčná zima je stále blíž a blíž,

tisíce různých směrů a nikde žádná cesta,

nezbývá než jak vždycky sám v sobě najít skrýš.

Můj pustý vnitřní azyl jen obrousí mi hrany

a ostré jehly času mě znovu sešijí.

Vrátím se opět zpátky, slepý a vyčerpaný,

k ostatním lidem v davu, co také nežijí.

V nehybné strnulosti jen jedna věc se změní:

někdo pak sfoukne svíčky a skončí představení.